3. Výběr z obecné teoretické literatury  

Cílem této kapitoly je poskytnout teoretický aparát nezbytný pro zkoumání Her s hraním rolí. Má definovat základní pojmy jako hra a role, přiblížit pojetí vhodná pro porozumění Hrám s hraním rolí a jejich psychologii a má vymezit Hry s hraním rolí vůči jiným, podobným aktivitám (divadlo a psychodrama). Uváděné pojmy a teorie se pokouším zasadit do souvislostí s Hrami s hraním rolí.  

Shromážděnou teorii v žádném případě nelze považovat za vyčerpávající, v rámci možností jsem se soustředil na témata, která jsem považoval za zásadní pro svůj přístup k Hrám s hraním rolí. Cenné poznatky bychom nepochybně našli i v literatuře o psychologii dětské hry (P. Janeček (2002) obhajuje použitelnost teorií dětské hry i pro Hry s hraním rolí tím, že je hraje převážně mládež a že dětské hry ve skutečnosti nejsou výlučně dětskou doménou), v literatuře o psychologických hrách (řada příkladů je v dílech Eduarda Bakaláře, ovšem teoretických prací na toto téma je bohužel poskrovnu), o únicích před realitou a jiných obranných mechanismech, o motivaci (skryté i vědomé), o vztahu jedinečného individua a sklonu společnosti potírat odchylky (individualizace vs. adaptace).

3.1 Hra

Zkoumání Her s hraním rolí musí nutně začít tím, že se zeptáme v nejobecnější rovině co je to hra a proč se ji lidé věnují, teprve pak se můžeme věnovat nějakému jejímu konkrétnímu případu. Podle Boreckého (1996, s.53) můžeme od teoretického pojetí her očekávat čtvero: a) teorii her - určení podstaty hry a jejích strukturujících rysů, b) klasifikaci her – orientaci v rozmanitosti her, c) vývoj, ontogenezi hry a d) diferenciační hlediska – co ještě hra je a co již hra není, eventuálně určení hrových aktivit v normě a v patologii. Budu se zde věnovat jen nejdůležitějším, tzn. prvým dvěma bodům a stručně zmíním bod poslední.

a) Co je hra?

Jak ukazuje D.B. Eľkonin, pojem „hra“ má značně širokou náplň: «Slovo „hra“ sa používá vo význame zábavy, prednesenia nejakého hudobného diela alebo roly v divadelnej hre, v prenesenom význame ako pretvárka -„hrať komediu“ alebo ako dráždiaci čin -„hrať na nervy“; prijimať určité postavenie -„hrať vedúcu úlohu“; riskovať -„hrať sa so životom“; narábať s niečím ľahkomyseľne -„hrať sa s ohňom“,„hrať sa s ľuďmi“; prejavovať sa zvlášť živo, jasne -„slnko hrá na vode“,„vlna hrá“.» (Eľkonin 1983, s.17). Následně dochází k této definici: «ľudská hra je taká činnosť, v ktorej sa zobrazujů sociálné vzťahy mezi ľuďmi mimo bezprostrednej utilitárnej činnosti.» (tamtéž, s.24). Jinak řečeno, podobně jako umění, byť odlišnými prostředky, zobrazuje určité životní situace, aniž by tato činnost byla zaměřena k nějakému „užitku“, tzn. je alespoň částečně cílem sama sobě.

Obdobně Široký (1968) jako podstatné pro charakteristiku hry vyzdvihuje, že hra není diktátem nutnosti. Dále soudí (s.60), že „hra je ve své prapůvodní podobě zřejmě projevem nadbytku životní energie, …“. Podstatným postřehem je, že skutečnost, kterou hra vytváří, je odvolatelná, nepřináší sebou rizika reality. Umožňuje tak v bezpečí prožít a vyzkoušet role a situace, které nás mohou potkat v neherním životě. Hra se může změnit v předstírání tehdy, když je zastíráno, že jde o hru, když slouží k oklamání.

V obecné rovině se hrou ve společenských vědách zabývají dvě základní díla: Homo ludens : (O původu kultury ve hře) Johana Huizinga a na něj navazující a jej kritizující Hry a lidé : Maska a závrať Rogera Caillois. Oba autoři se shodují, že reduktivní přístupy původ hry hledaly v jejích vnějších příčinách a účelech: ve vybití přebytečné energie, ve vrozeném napodobovacím pudu, v cvičení se pro život, v potřebě soutěžit, v neškodném odreagování pudů, ve fiktivním uspokojování nesplnitelných přání, v katarzi (odreagování nahromaděného tlaku) a v sublimaci energie libida (Freud) a mnoha dalších. Ale tato navzájem se nevylučující pojetí hru vysvětlují jen částečně, nedokáží zdůvodnit, proč hra působí radost, proč lze propadnout hráčské vášni atd. Podstatu hry je třeba nehledat mimo ni, ale v ní samé, jak tvrdí W. Stern: „Primární a ústřední význam hry spatřuje Stern v tom, co hra znamená pro hrajícího člověka, jak se ve hře projevuje vztah člověka ke světu způsobem, v němž si pro sebe vytváří i svébytný svět hry a zdání.“ (Borecký 1996, s.56) Stejně tak Huizinga (1971), podstatu hry hledá v tom, čím je sama o sobě, jak existuje a co znamená pro hráče, a soudí o výše zmíněné schopnosti uchvátit a zaujmout, že: „právě v této intenzitě, v této schopnosti pobláznit je podstata hry“ (s.10). Hra, alespoň prvoplánově, není nutností: „stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí, dokonce tento proces přerušuje“ (Huizinga 1971, s.16), dočasně ruší obyčejný život. Nelze hru vymezit jako opak vážnosti, jak se často děje, i ona může být velmi vážná. Jedna z Huizingových definicí hry (1971, s.20) zní: 

Podle formy tedy můžeme hrou souhrnně nazvat svobodné jednání, které je míněno „jen tak“ a stojí mimo obyčejný život, ale které přesto může hráče plně zaujmout, k němuž se dále nepřipíná žádný materiální zájem a jímž se nedosahuje žádného užitku, které se uskutečňuje ve zvlášť určeném čase a ve zvlášť určeném prostoru, které probíhá řádně podle určitých pravidel a vyvolává v život společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím nebo které se vymaňují z obyčejného světa tím, že se přestrojují za jiné.

Podle Janečka (2002) odpovídají Hry s hraním rolí formální definici Huizingy i Cailloise (zde neuvedena), u druhého jmenovaného se však v jednom bodě liší: nejsou neproduktivní, protože tím, že hra nezačíná vždy od znova, ale navazuje na předchozí, se podílí na vytváření příběhu, který každou jednotlivou hru přežívá.

Borecký (1996) poznamenává, že ve hře se oproti dennímu snění pohybujeme v obou základních oblastech, ve fantasii i v realitě.

b) Klasifikace her a zařazení Her s hraním rolí

Reduktivní přístupy, které vysvětlují hry z vnějších hledisek, je obdobně i klasifikují – např. podle typů schopností, jež vyžadují, nebo podle vývojových stádií lidského jedince, v nichž se objevují (batolecí …) Caillois se pokouší klasifikovat hry čistě z hlediska jejich primárních vnitřních významů: touha po vítězství u agonálních (sprint), pokoušení štěstí u aleatorických (ruleta), potěšení z pohybu na hraně rovnováhy a závratě u vertigonálních (lyžování) a zdvojení mezi skutečnosti a zdáním u mimetických (principem je napodobování skutečnosti). Druhou osu klasifikace tvoří na jedné straně spontánní, nespoutané hraní či hravost (paidia) a na straně druhé institucionalizovaná, pevnými pravidly spoutaná hra (ludus). Tato klasifikace umožňuje rozlišit normální a patologickou hru. Úpadek u agonální hry se projevuje porušováním pravidel a agresivním prosazováním touhy po vítězství, u aleatorických se popření hrového smyslu projeví např. propadnutím hazardu, u vertigonálních nahrazení rozkoše z pohybu drogami. „Konečně základním momentem ztráty hrového smyslu u mimetických her je nemožnost návratu z iluze zpět do skutečnosti, který může mít různé mezistupně.“ (Borecký 1996, s.58) Hry s hraním rolí jsou převážně mimetické, méně pak agonální a aleatorické (řada výsledků je určena hodem kostkou, tzn. náhodně) – přestože Caillois takovou kombinaci považoval za nemožnou. Snoubí se v nich v těžko rozeznatelném poměru jak spontánnost hraní, tak pevně daná pravidla hry (Janeček 2002).

Dle P. Janečka (2002) jsou Hry s hraním rolí příbuzné s folklórem, tj. autonomní lidovou tvorbou, a to synkretičností, tzn. přebíráním znaků více žánrů (drama, vyprávění…), formou podobnou klasickému folklórnímu vyprávění v úzkém kruhu i obsahem, kde se objevují postupy a motivy z lidových pohádek a mýtů. (s.62-63) Prvně je sice zařazuje z pohledu dětské hry jako mnohem složitější a méně formalizovanou podobu hry „na něco“ (pretending games), pak se však soustředí na hru jako manipulaci s určitými výtvory, v případě Her s hraním rolí s příběhy, motivy a náměty, a zdůrazňuje její kontinuální charakter (jednotlivé hry na sebe navazují) a zařazuje Hry s hraním rolí právě jako naraci a folklór. Pro analýzu zmíněných výtvorů Her s hraním rolí je to hledisko nepochybně velmi podnětné a přínosné, v této práci však zdůrazňuji jiný ohled, a to vytváření a hraní postavy, role. Z tohoto hlediska si na nějakou konkrétnější než Cailloisovu klasifikaci budeme muset ještě počkat.

Proč si lidé hrají?

Huizinga zdůrazňoval to, že hra ze své podstaty dokáže člověka vtáhnout a působit mu potěšení. To však v žádném případě neznamená, že by vnější hlediska uváděná reduktivními přístupy (viz výše) nebyla rovněž důležitá. Uveďme Cailloisův výčet pohnutek ke hře: potřeba sebepotvrzení, ctižádost předvést se jako nejlepší, chuť vyzývat k zápolení, záliba v překonávání rekordů či obtíží, čekání na náhodu, honba za přízní osudu, požitek z tajemství, z předstírání či z převleku, slast ze zakoušení či nahánění strachu, vyhledávání momentů opakování a symetrie či naopak radost z improvizace, z invence a z hledání nových variant, uspokojení z uplatňování kombinačních schopností, touha měřit se ve zkouškách síly, obratnosti, rychlosti, vytrvalosti či vynalézavosti, záliba v sestavování pravidel a legislativy, respekt k pravidlům, pokoušení je obejít a konečně sklon k opilství a opojení, stesk po extázi, touha propadnout rozkošnické panice. (převzato z Janečka, 2002, zdůrazněno podle něj)

Řada autorů hrám přiznává důležitou roli v životě člověka, například v sociálním a psychickém vývoji. Také Borecký (1996) uznává, že hra: „Má neobyčejný význam i ve svých komorních formách pro psychické zrání a integraci osobnosti.“ ( s.53) D. Bittnerová o dětské hře říká: «Hry však neslouží pouze jako výplň volného času, jako východisko z „nudy“ dětství … . Naopak, hry dávají prostor k nastolení a řešení důležitých problémů dětství. Lze je chápat i jako komunikační modus, který umožňuje dětem vyzkoušet sebe i druhé, jakým způsobem lze obstát ve světě sociálních vazeb.» (cit. dle Janeček 2002, s.82) D. Goleman (1997) udává příklad dětí ve hře opakujících tragický příběh přestřelky na škole, čímž se postupně zbavovaly šoku (resp. post-traumatické stresové poruchy) z této události. O využití her stavících na hraní rolí viz dále, v části Užití rolových her.

Shrnutí pohledů na hru

Hra je prostorem mimo běžný život, vytváří skutečnost, která je odvolatelná a nepřináší sebou rizika reality a umožňuje tak v bezpečí se připravovat na život. Je dobrovolnou, prvoplánově neužitkovou aktivitou, která sama o sobě přináší potěšení, ale může mít i řadu dalších kladně vnímaných důsledků, jako třeba uspokojení nesplnitelných přání. Může tak být užitečnou činností  a zpětně ovlivňovat neherní život hráče. Může se však také zvrhnout, ztratit svůj hrový smysl a stát se nebezpečím a přítěží.

3.2 Teorie rolí

Cílem této podkapitoly je přiblížit pojetí role, jak je používáno v psychologii a sociologii, tak, aby se vytvořila dostatečná teoretická základna pro výzkum a popis role a jejího významu v Hrách s hraním rolí. Předpokládám, že role a osobnost úspěšné hráčovy postavy (tzn. takové, která hráči opravdu vyhovuje) nějakým způsobem odrážejí osobnost a (vytoužené) role hráče. Domnívám se, že role postavy může sloužit k ventilaci potlačených nebo v reálném životě hráčově neuskutečnitelných způsobů chování (viz výše – katarze jako motivace ke hře), že jedním z důvodu, proč lidé hrají Hry s hraním rolí, je možnost hrát roli odlišnou od svého běžného chování, a to dokonce roli s ním neslučitelnoui. K formulaci této hypotézy mne přivedl fakt, že někteří lidé hrají s potěšením postavy výrazně odlišné od sebe, např. zlé. Proto mě zajímají také omezení, která skrz role na člověka klade jeho sociální okolí, a konflikty související s přijatými rolemi (hlavně konflikty Já – role).

Pojem role je znám jak v psychologii, tak v sociologii. Různé sociologické školy se k rolím staví různě, pro Parsonsův strukturní funkcionalismus jsou prostředkem ke zvnitřnění norem a konformitě, jiné stránky role zdůrazňuje konfliktualismus, zatímco postmodernismus role vůbec odmítá s tím, že dnes už pevně dané, neměnné a sdílené role neexistují. Já se zde přikloním k autorům, kteří role považují za vhodný prostředek popisu určitých aspektů sociální skutečnosti. A. Mucchielli (1990) považuje koncept role za nejdůležitější koncept sociální psychologie, nezbytný pro jakékoliv zkoumání vzájemného lidského působení, které bere v potaz buď osobnosti účastníků nebo systém sociálních vlivů a omezení působící na jejich vztah. Rozlišuje psychologickou stránku role, odkazující k osobnosti jednajícího, a stránku sociologickou, odkazující k sociálním vlivům (s.5).

3.2.1. Psychologická stránka role

Psychologická role je souhrn typických způsobů chování. V základech těchto způsobů chování, uplatňujících se v různých situacích, je malý počet postojů. Souhrn chování, stejně jako souhrn postojů, nám vytvoří souvislý celek, pokud je připíšeme jednomu účelu (obecné orientaci role) nebo, což vyjde nastejno, skrytému určujícímu psychologickému principu těchto způsobů chování resp. těchto postojů (implicitní pravidlo čili norma role).“ (Mucchielli, s. 11, vlastní překlad) Můžeme tedy roli vnímat jako trojvrstvou hierarchii, na jejímž vrcholu leží množství různých způsobů chování, z nichž každý je určen pro specifickou situaci, přičemž všechny tyto způsoby jsou odvozeny z malého počtu základních postojů, které samy jsou projevem jakéhosi hlubšího, nejzákladnějšího světonázorového postoje či „základní teze“, leitmotivu osobnosti. Zpravidla si člověk uvědomuje pouze bezprostřední obsah svého chování a jeho hlubší příčiny, to jest základní postoje a jeho určující princip, mu unikají. Přitom tento určující princip může nevědomky vést nejen k chování, které druhé lidi vede k reakci, jež je potvrzuje, ale ještě může vést k deformaci výkladu těchto reakcí ve svůj prospěch, příkladem je princip „Nikomu nelze důvěřovat“ (nedůvěřivý člověk má sklon v jednání druhých vidět příznaky nedůvěřivosti, a zároveň probouzí podezřívavou reakci). Naopak existují lidé vědomi si své základní teze, například jedinec, jehož přístup ke světu spočívá ve vědomé manipulaci s city druhých za účelem vlastního prospěchu (teze zní „je třeba využít emocionálnosti bližních“). Do jisté míry podobné pojetí role můžeme najít v Berneho (1992) analýze společenských „her“ neboli zjednodušeně ritualizovaných interakcí. Role v takové hře staví na základním principu či tezi (např. „Nebýt mého autoritativního manžela, mohla bych…“), z nějž se v konkrétní situaci odvíjí konkrétní jednání. Jedinec může hrát řadu her, a tedy zaujímat řadu rolí, zpravidla však hraje hry podobné, vycházející z téhož pohledu na svět. Tytéž hry jsou aktéry přehrávané stále dokola proto, že jim přinášejí určitý psychologický zisk (potvrzení světonázoru, pocit vítězství, pocit morální převahy nad druhým atd.). Role ve hře má rovněž obranný charakter, umožňuje hráči žít po svém způsobu, tzn. vyjádřit celou svou osobnost (potřeby, komplexy, deformace, nutkání atd.), aniž by se vystavoval nebezpečí, že jeho způsob bytí bude jeho okolím, touto rolí ovlivněným, zpochybňován a odmítán. A tak může žena autoritativního muže na něj lamentovat a svádět těžkosti svého života, aniž by byla vystavena nebezpečí svobodného života (kterého se děsí), nebo aniž by ji někdo připomínal nepříjemnou pravdu, že si za to může sama.

Nepatologická osobnost zaujímá řadu psychologických rolí, projevujících se v různých situacích v závislosti na tom, kdo je jí právě společníkem. V zásadě jsou však tyto role stejné, protože vychází z týchž základních postojů a základních tezí. Osobnost lze nahlížet jako soubor „upřednostňovaných rolí“ (Mucchielli), které jedinec užívá takřka soustavně, a které jsou výrazem silných, hlubokých hodnot a dominantních psychologických potřeb.
Chování, poháněné podstatnými motivacemi (základní principy, postoje, potřeby, normy, hodnoty …) získává přesnou podobu částečně učením na základě metody pokus – omyl a částečně napodobováním vzorů chování. V základě stojí otázka „Jaké chování povede k (největšímu) naplnění motivací?“. Některé, potenciálně lepší způsoby jednání mohou jedinci zůstat neznámé (nepřišel na ně, neměl se je od koho naučit). K jejich objevení a osvojení může napomoci hra s hraním rolí zaměřená na formování osobnosti.

Systém očekávání a nelibostí (Mucchielli)

S každou rolí jsou spojena očekávání ohledně role zaujaté partnerem, respektive požadavky na takovou roli, a právě skrze tato očekávání působí osobnost na své sociální okolí. Lidé aktivně vyhledávají společníky, kteří jejich očekávání vyhovují, tj. takové, kteří jim umožňují zastávat jejich upřednostňovanou roli, protože bez toho nemohou být v životě spokojeni. Vzájemný společenský styk dvou jedinců se za normálních okolností stává pravidelným jenom pokud jsou si navzájem oporou ve svých rolích. Podobně podle Berneho vyhledáváme partnery, kteří hrají tentýž typ her či nejlépe přímo tytéž hry, protože nám umožňují dosahovat uspokojení navyklým způsobem (dlužno podotknout, že Berne považuje tyto hry za z větší části škodlivé, protože jsou pouhou náhradou za riskantní, ale mnohem uspokojivější důvěrné vztahy, kterým zároveň brání). „Podsystém odporu rolí je souborem hodnot, postojů a chování, které jsou pro nás u partnerů nepřijatelné.“ (Mucchielli, s. 29) Díky tomu, že velká část systému očekávání a nelibostí je nevědomá, a často díky krátké a tudíž nedostatečné znalosti druhého hrozí nebezpečí mýlky při výběru vhodného partnera.

Indukce rolí

Indukce rolí je proces změny norem chování jedince (a tedy jeho role) způsobený hromadícím se vlivem vzájemného mezilidského společenského styku. Příčinou je potřeba přizpůsobovat se požadavkům, které na naši roli klade partner, respektive touha po uznání, kterým partner odměňuje vstřícné kroky. (Berne zmiňuje tři základní lidské potřeby: hlad po podnětech, hlad po uznání a hlad po struktuře, resp. strukturalizaci času.) Jakou roli druzí hrají a jakou čekají od nás pouze hádáme na základě svého kulturního já (znalost kulturních vzorců, tzn. jak je určitý symbol či projev v dané kultuře vykládán), svých zkušeností a určitých náznaků, což skýtá prostor pro omyly. Na požadavek druhého můžeme odpovědět přijetím (indukce doplňkové role), odmítnutím a jiným návrhem (smlouvání), ukončením vztahu nebo projevením touhy po téže roli, jakou má druhý (symetrie). Přitom hrají roli další faktory, jako například status partnera, které mohou vést i k přijetí nepříjemné role.

Indukce rolí umožňuje vznik tzv. Pygmalion efektu: jedinec chovající se určitým způsobem vyvolává (indukuje) u svých společníků takové jednání, na nějž se mu jeho vlastní jeví správnou reakcí. Chování svých společníků připisuje jejich postojům vůči sobě a neuvědomuje si, že je jen odpovědí na jeho vlastní postoj, resp. vystupování.

Přijetí indukované role může vést k uspokojující situaci, pokud je jedinci umožněno hrát jednu z jeho upřednostňovaných rolí, anebo k situaci frustrující, odporuje-li přijatá role některému ze základních principů jeho osobnosti. Z. Vybíral poznamenává, že přijatá role rovněž souvisí se sebepojetím člověka. Prestižní role ho může posilovat, podřadná role poškozovat (s. 29). Nejspíš zde má na mysli sociální status role, ale s psychologickou stránkou role to bude obdobné – mohu-li uplatňovat svou upřednostňovanou roli, upevňuji ji tím, jsem-li nucen jednat v rozporu s ní, tak ji zeslabuji. Situace, kdy je člověk nucen na sebe vzít pro něj nepřijatelnou roli, je nebezpečná pro integritu osobnosti. Podle Širokého je osobnost „spíše prostorem boje o jednotu, než jednotou samou“ (s.28) a každá nová role přináší nejen možnost ucelení a nové orientace osobnosti, ale rovněž nebezpečí její desintegrace, ztráty stabilního jádra a rozštěpení osobnosti, otvírá-li prostor aktivitě, která je bez souladu s celkem. Podle Todorova je jednou ze tří „obyčejných nectností“, které umožnily zvěrstva koncentračních táborů, tzv. „rozparcelování“, neboli rozdělení života a myšlení na nepropustně oddělené části, díky němuž není chování na veřejnosti, v „práci“, a chování v soukromí konfrontováno, což umožňuje zachování duševní rovnováhy. Rozparcelovaný člověk, vyznačující se diskontinuitou chování a přesvědčení, považuje pouze své chování v soukromí opravdu za své, a své jednání v „práci“ svádí na systém, povinnost, rozkazy apod. Není-li rozpor mezi přijatou rolí a vlastními postoji (self-image) příliš velký, může se projevit jev známý z teorie „kognitivního nesouladu“ (cognitive dissonance), kdy dojde k přizpůsobení postojů tak, aby byl tento nesoulad v zájmu duševní rovnováhy odstraněn. (Weinberg popisuje pokus, kdy ve skupině jedinců požádaných obhajovat stanovisko opačné od vlastního došlo k přijetí kompromisnějšího postoje, což se však nestalo u jedinců, jimž za totéž bylo zaplaceno.)

Stabilizace společenského styku

Podstatným rysem společenského styku je sklon k ustálení a k opakovanosti, neboť se ustavuje vyhovující systém, v němž je jedinci umožněno hrát jeho roli a jeho očekávání jsou naplněna. Nemusí se však jednat jen o jedince, totéž platí pro skupiny. V řadě případů však není situace uspokojivá pro všechny, ale jen pro ty, kteří mají moc prosadit se proti druhým a vnutit jim svou představu vztahové situace. Jedinec i skupina se mohou „zablokovat“ a stát se vězněm jediné role, neschopným změny.

3.2.2. Sociologická stránka role

Velký sociologický slovník definuje roli jako „očekávaný způsob chování vázaný na určitý soc. status“. Role zprostředkovává „vztah mezi reálně prováděnými činnostmi jedince a jejich vymezením nadindividuálně platnými normami“ (tamtéž). Pro Mucchielliho je sociální role, obdobně jako ta psychologická, souborem chování a norem, jež je zakládají, navíc je však pevně spjata s pozicí v systému rolí, nelze ji nahlížet samostatně. Je dynamickým aspektem statusu, neboli je výkonem povinností a práv, které k němu náleží. Váže se tedy k určité sociální pozici, k níž se vztahují očekávání druhých ohledně chování jejího nositele. Rovněž k ní náleží určitá očekávání nositele ohledně doplňkových rolí, tedy rolí, s nimiž je ve styku. Velký význam rolím přikládá R. Linton: „Osobnost v sociologickém pojetí je souborem sociálních rolí, které subjekt vykonává podle toho, co se od něho očekává.“ (dle Borecký 1996, s.15) 

Soubor respektovaných očekávaní (množina přijímaných rolí) umožňuje spolupráci mezi jedinci a v rámci skupiny tím, že činí jednání spolehlivě předvídatelným. Role mohou být připsané (pohlaví, dědictví), získané (prestiž) a vnucené (nezaměstnanost).

Jiné pohled na roli najdeme u interakcionisty Goffmana. Společenský styk je plný nejistoty, protože nikdy nejsou dostupné všechny příslušné informace (o záměrech či statusu partnera, vzájemném vztahu atd.). Proto se na začátku musí účastníci setkání shodnout na sdílené představě skutečnosti, musí „definovat situaci“. Pomoci symbolů, jako je tělesný zjev, oblečení, uspořádání prostředí nebo způsob vystupování, se snaží vytvořit určitý dojem a prosadit svou definici situace, tzn. snaží se partnera přesvědčit o svém statusu, záměrech atd. Zpravidla se prosazovaná definice situace liší od skutečnosti, protože lidé mají sklon sebe i svou činnost idealizovat. Přitom účastníkem může být nejen jednotlivec, ale i tým (i skrytě) spolupracujících jedinců. Jedna strana styku tak pro druhou „hraje představení“, v němž jednotliví její členové mají své role.

Podle Mucchielliho (1990) hrát psychologickou roli znamená nechat se projevit základní, neměnné způsoby své existence, tzn. chovat se podle základních postojů a hodnot jedince, zatímco hrát sociální roli znamená zvolit některý z povolených postupů pro dosažení cíle daného rolí a v kontextem daných omezujících podmínkách (s.79)

Poznámka k normám

„Norma“ obvykle značí „obecné verbalizované pravidlo, jež mají jednající ve svém chování respektovat a které se pro ně pokládá za závazné.“ (Velký soc. slovník) Toto pravidlo je obecné a vědomé a je dodržováno ze tří důvodů. Prvním je interiorizace normy (úplné či neúplné její přijetí za vlastní), druhým sankce, neboli odměna za dodržování a trest za porušení, a třetím socialita lidí, tzn. sklon respektovat požadavky své skupiny a ohled na druhé.

Volnost v roli

Skutečné chování v roli nezávisí pouze na očekávaném chování, ale také na jejím nositeli a konkrétní situaci. Rolová očekávání mají různou míru závaznosti a jsou s nimi spojeny různě závažné sankce, čímž se otevírá prostor pro manévrování mezi tlaky rolí. Skutečná role tak, jak je nakonec předvedena, je výtvorem osobního nositelova výkladu požadavků role, předepsané podoby role a nositelových potřeb a schopností. Jedinec musí být schopen nastolit rovnováhu mezi osobní identitou a požadavky společnosti. Rozdíly mezi předepsanou a skutečnou podobou role jsou také způsobeny snahou nositele přizpůsobit roli svým vlastním potřebám. Tyto neustálé útoky na hranice vymezené rolí vedou v čase spolu s dalšími faktory k vývoji rolí (dnes se na tom vydatně podílí mediální hvězdy a jiné „idoly“).

Osobní, spontánní, proměnlivý aspekt role zdůrazňuje J.L. Moreno: „Role může být definována jako lidská interakce koordinovaná s normami dvou nebo více statusů.“ (cit. dle Petrusek 1969, s.231, zvýraznil J.H.) (Např. role manžela předpokládá koordinaci s rolí manželky, mimo tuto vazbu ztrácí přirozený smysl.) Zatímco Mead nahlíží na osobnost jako rezervoár osvojených rolí, Moreno ji považuje navíc za zdroj spontánního hraní rolí, improvizování rolí. „Hraní role je variabilnější. Je vždy aktuální odpovědí na roli druhého a má v sobě moment nepředvídatelnosti a překvapení.“ (Borecký 1996, s.23)

Role a konflikty

R. K. Merton zavádí pojem „sestava role“ pro označení toho, že různé osoby mohou tutéž roli definovat různě až protikladně, podle toho, v jakém jsou postavení vůči nositeli role. Tak profesor je učitelem, badatelem a zároveň vzorem pro mládež. Protože různými stranami (profesor sám, ministr školství, student) jsou tyto složky míchány v různém poměru, vzniká prostor pro tzv. konflikt v roli, kdy se nositel musí rozhodnout, koho uspokojit. Celkem jsou čtyři typy konfliktů:

  1. Konflikt v roli – konflikt různých definic téže role, viz výše.
  2. „Konflikt mezi rolemi“ vzniká, zastává-li jedna osoba navzájem neslučitelné role (manžel a milenec) a nedokáže zabránit jejich časoprostorovému oddělení. Setkání publik, před nimiž tyto role předvádí, pro ni může mít katastrofické následky, i když právě není přítomna a tedy nucena se rozhodovat, kterou z rolí hrát.
  3. „Intra-sdělovatel konflikt“ způsobuje osoba, která má vůči nositeli role vzájemně neslučitelná očekávaní (například muž by rád, aby jeho přítelkyně okouzlovala jeho přátele, ale přitom chce, aby se věnovala jenom jemu).
  4. „Já-role konflikt“ je konfliktem mezi očekáváním druhých a potřebami a schopnostmi nositele, nebo mezi rolí sociální a rolí psychologickou.

Jedinec může usilovat o změnu své role, resp. o změnu definované situace, aniž by ohrozil současný stav věcí tak, že nabízí novou definici situace prostřednictvím dvojznačného jednání, které mu umožňuje popřít, že měl něco takového na mysli, a zároveň umožňuje jeho publiku předstírat, že nic nebylo naznačeno.

Shrnutí rolí

Psychologická role sestává ze základní životní orientace (orientací) člověka, z které plyne skupina základních postojů, jež konečně ztvárňuje konkrétní chování v jednotlivých situacích. Zpravidla si však uvědomujeme pouze bezprostřední příčiny svého chování a ne své základní postoje, jež se v něm odráží. (Teoreticky jejich poznání mohou napomoci Hry s hraním rolí tím, že nutí vytvářet chování pro naprosto nové a odlišné situace, zároveň ale umožňují od tohoto chování odstup, protože to není hráč, kdo bezprostředně jedná, ale jeho postava. Postřehne-li hráč u různých svých postav tytéž sklony v chování, je na nejlepší cestě odhalit jeden se svých základních postojů.) Jednotlivé role, tj. vzorce chování, se jedinec učí postupně, nápodobou a cestou pokusů a omylů. Jednou úspěšně vyvinuté vzorce mají sklon k neměnnosti, uspokojivé systémy interakcí se ustavují a upevňují. Uspokojivé jsou tehdy, jsou-li v souladu se základními postoji, orientací a normami jedince, pokud jsou s nimi v rozporu, je situace frustrující a může vést až k rozkladu osobnosti. Zde je obrovská výhoda Her s hraním rolí – hráč má na herní skutečnost mnohem větší vliv než na svou neherní realitu (sebe stvořit nemůže, svou postavu ano), a ve hře je tedy mnohem snazší zaujmout roli, která je v souladu s jeho nejhlubšími potřebami a tužbami. Rovněž si bez rizik, kterými hrozí realita, může zkoušet nové způsoby chování.

Sociální role se odvozuje od společenského statusu s jeho povinnostmi a možnostmi, je definována očekáváními a normami, jež na jedince v této pozici druzí kladou, a je neoddělitelně spjata s dalšími rolemi. Výkon role je pak dán nejen očekáváními, ale i nositelovým výkladem jeho role a jeho potřebami, projevuje se v ní spontánnost a individualita. Mnohost rolí jedince, různost jejich výkladu i střet požadavků společnosti a osobních potřeb dávají vzniknout různým konfliktům, které nositel role musí řešit.

Role v Hrách s hraním rolí je jak rolí sociální, kterou určují očekávání a nároky soudruhů postavy i ostatních obyvatel světa, tak rolí psychologickou, která se patrně bude částečně odvozovat od postojů a orientace hráče a částečně jím bude vysloveně stanovena. Díky tomu, že tatáž postava může sloužit po řadu her, má dost času a příležitostí se vyvíjet a měnit stejně jako lidé ve skutečném životě. Odvažuji se hádat, že řada jevů ohledně rolí, např. indukce a konflikty, je ve hře pozorovatelná stejně dobře, a možná ještě lépe než ve skutečnosti, díky tomu, že herní svět představuje nutně zjednodušený obraz reality.

3.3 Užití rolových her

Hry s hraním rolí (tentokrát s malým „h“) nejsou doménou pouze zábavy, tzn. Her na hrdiny, ale v různých obměnách se jich užívá k rozličným účelům:

Tyto hry se od Her s hraním rolí, jak se zde jimi zabývám, neodlišují jen cílem, ale i řadou dalších znaků, mimo jiné tím, že v nich není taková volnost fantasie, protože ta je svázána účelem hry, a tak například mají účastnící mnohem menší vliv na určení role, kterou budou představovat – v psychoterapii hrají sami sebe, v dějepisné pedagogické hře se stávají historickými osobnostmi apod. Obdobně sevřené jsou odehrávané situace. Hraní role  a hru proto účastníci nahlížejí a prožívají jinak než hráči her pro zábavu. 

Hraní rolových her pro zábavu se objevuje už u dětí a má významné místo v jejich vývoji (např. hraní si na rodiče). Není proto překvapující, že lze pozorovat cosi jako samovolný vznik Her s hraním rolí v podobném smyslu, jak jej zde užívám. Bylo my vyprávěno o takovém živelném hraní rolí vzniklém pod vlivem oblíbeného televizního seriálu (konkrétně se jednalo o Akta X) a hraní na procházení podzemím s pastmi inspirované nalezením útržku připomínajícího mapu (zde se vynořila i instituce Vypravěče).

3.4 Psychodrama a psychoterapie

Psychodrama je improvizované zjednodušené divadlo k psychoterapeutickým účelům.“ (Kratochvíl 1997, s.217)

Psychodrama je jednou z metod skupinové, interpersonální psychoterapie (dále budu užívat i zkráceného pojmu „psychoterapie“). Rozepisuji se zde o něm proto, abych se později mohl zamyslet nad souvislostmi, podobnostmi a rozdíly mezi jím a hrami s hraním rolí, čímž své téma lépe vymezím. Skupinovou psychoterapii zde přibližuji jednak jako podklad pro porozumění psychodramatu a jednak proto, abych mohl uvážit případné psychoterapeutické prvky a projevy her s hraním rolí. Obě témata zde mohu pouze naznačit a nevyhnu se přílišnému zjednodušování, pro naši potřebu to však bude stačit.

Psychoterapie (skupinová)

Skupinová, interpersonální psychoterapie hledá možné příčiny současných psychických problémů pacienta v jeho nějakým způsobem „vadných“ interpersonálních vztazích a konfliktech. Předpokládá, že problematické pacientovo chování a prožívání je důsledkem přizpůsobení se určité nezvyklé situaci (vyhýbám se zde slovu „nenormální“ kvůli problémům s definováním „normálnosti“ jako takové). Příkladem je hypotéza Palo Altské školy o tzv. „dvojné vazbě“ jako jedné z možných příčin schizofrenie, podle které k rozštěpení osobnosti může vést bezvýchodná situace, v níž jedinec dostává od sobě nadřazeného člověka zároveň dvě protichůdné zprávy a nemůže určit, která z nich je platná, a tedy které se má přizpůsobit (Vybíral 2000, s. 45-46). Třeba když dítě na návštěvě něco rozbije, matka je omlouvá (prvá zpráva) s tím, že je ráda, že má živé, aktivní dítě, ale tónem hlasu nebo pohledem mu dává najevo, že doma si to s ním vyřídí (protikladná zpráva). Pacient se může svým vlastním chováním podílet na spoluvytváření, prohlubování nebo opakování svých konfliktů. Mnoho příkladů lze nalézt v Berneho knize Jak si lidé hrají. Uplatňuje se zde například efekt sebenaplňujícího se proroctví (zvaný také Pygmalion efekt), který dobře známe ve spojitosti s krachy bank: začnou-li klienti věřit, že banka krachuje, pospíší si vybrat si své úspory, což nutně vede k pádu banky, protože ta má vždy část vkladů vázanou v půjčkách. Takových mylných očekávání se člověk těžko zbavuje, a to podle teorie kognitivní disonance proto, že má velmi silný sklon udržovat soulad mezi již přijatými fakty a postoji a těmi nově příchozími, přičemž je zpravidla snazší upravit ty nové než ty stávající, a tak máme sklon nevidět to, co nechceme, a vykládat své zkušenosti (empirická data) tak, aby zapadala do našich předpokladů, i když je takový výklad sebenásilnější. Dobře je to vidět na příkladu různých rasových a jiných předsudků.

Cílem interpersonální psychoterapie je hlavně jednak umožnit pacientovi pochopit možné příčiny jeho chování a dopady tohoto chování na ostatní, a tedy i svou spoluúčast na vytváření konfliktů, a jednak umožnit prožitek toho, že věci se mohou dít i jinak, lépe („emoční korektivní zkušenost“). Rozumový náhled na své chování a na to, jak působí na druhé, je sice důležitý, ale ke změně sám o sobě nestačí. Stejně tak důležitý je právě osobní, emoční prožitek jiného vývoje situace. A právě na prožitkovou stránku se soustředí psychodrama. Skupinová psychoterapie, k níž se psychodrama řadí, při nápravném působení silně využívá kromě odborného vlivu psychoterapeuta také skupinovou dynamiku terapeutické skupiny, v níž a díky níž může pacient poznat jiné vztahy, než na jaké je zvyklý ze svého přirozeného prostředí (např. rodiny), které nejspíš přispívá k jeho potížím. Pojem skupinová dynamika označuje působení skupinových procesů na jednání jednotlivých členů a zákonitosti interakce jak mezi jedinci, tak mezi skupinami, a hru sil ve skupině (Kern, Mehlová, Nolz, Peter, & Winterspergerová 2000). Přínosem je už to, že členové skupiny se liší od jedinců z pacientova okolí, že jednají jiným způsobem, a tedy nepřispívají k jeho zakořeněným představám a navyklým interakcím. Protože jsou si všichni vědomi cíle skupiny a po určité době znají navzájem své problémy, budou nejspíš mnohem trpělivější a vstřícnější než jiní lidé, a mohou tak aktivně vzdorovat působení dotyčného pacienta, který se je (vědomě či nevědomě) snaží dostat do pozice a k jednání, na něž je zvyklý, mohou například úmyslně jednat jinak, než by jim bylo v dané situaci přirozené, s cílem nabourat partnerovy zažité „vadné“ představy a očekávání. Interpersonální psychoterapie tedy užívá těchto metod (Kratochvíl 1997): rozumový náhled, korektivní emoční zkušenost, využití skupinové dynamiky, psychodrama, psychogymnastika a působení terapeutické komunity (tzn. pacient je vytržen ze svého prostředí a přebývá na lůžkovém oddělení). 

Psychodrama – průběh a cíle

Psychodrama se soustředí hlavně na emocionální stránku prožívání a na vyjadřování obsahů, které je těžké převést do slov, a proto je snazší je předvést, zahrát. Zpravidla je to jen jedna z technik, které terapeutická skupina používá, a díky těm dalším technikám už účastníci pravděpodobně znají navzájem své problémy a i pacient si mnohé o svých potížích ujasnil, a je tedy pro ně snazší problém pochopit a spolupracovat na odehrání scény s ním související než by to bylo pro lidi, kteří se potkali poprvé a o svých vlastních obtížích zatím moc nepřemýšleli a nemají jasno, v čem tkví jejich jádro. Námětem psychodramatu se stávají především interpersonální konfliktní situace, vychází se přitom z osobních vzpomínek, předjímání budoucnosti, z variant neuskutečněných možností jednání či chování včetně realizací fantazií, snů atd.

V psychodramatu, stejně jako v divadle, je režisér, jehož roli zaujímá psychoterapeut, publikum v hledišti a herci na jevišti. Psychodrama má obvykle tři hlavní fáze (Markovová 2001): 1. Rozehřátí, které slouží k uvolnění atmosféry, k „naladění“ na provádění psychodramatu a k podnícení spontaneity a kreativity, například diskusí o problémech pacientů nebo pantomimou. 2. Vlastní odehrání psychodramatu: vynoří se protagonista následující scény, přiblíží svůj problém publiku (za pomoci terapeuta) a spolu s terapeutem – režisérem stanoví hrubý scénář (mj. přiblíží role dalších postav), připraví scénu a vyberou pomocné herce (podle toho, kdo protagonistovi do role „sedí“ a je svolný), nakonec problém buď přímo odehrají, nebo použijí některou ze speciálních technik (např. prohození rolí protagonisty a jeho partnera v situaci nebo přehrání protagonistovy role někým jiným, zatímco on je v hledišti). 3. Sdílení pocitů: diváci a poté i pomocní herci mohou vyjádřit své pocity a postřehy, aniž by však hodnotili, čímž poskytují protagonistovi zpětnou vazbu, nakonec terapeut podá svůj výklad. Je třeba podotknout, že scénář je vskutku jen nástinem, „ … psychodrama zdůrazňuje improvizaci, možnost sebevyjádření bez pout předepsané role“ (Široký 1968, s. 85). Tato skutečnost je zásadní, protože odporuje sklonu osobnosti vytvářet si množinu pevně daných, neměnných a nepružných rolí („… la personnalité a tendance à se cristalliser dans des rôles rigides“ (Mucchielli, s.63)), jejichž nepřizpůsobivost může JÁ působit víc škody než užitku. Podle Mucchielliho je základním záměrem psychodramatu umožnit JÁ vystoupit z navyklých rolí, které je spoutávají, a znovuobjevit spontaneitu. (s.62) Psychodrama podněcuje a usnadňuje změnu těchto rolí.

Psychodrama chce umožnit pacientovi porozumět vlastnímu jednání a reakcím a jejich dopadu na druhé, umožňuje prožít korekční emoční zkušenost, pomáhá člověku vyjádřit to, co se slovy říká obtížně, a také může sloužit k přípravě na budoucí konfliktní situaci. Důležitou roli hrají i porozumění a podpora ostatních, dostane-li se jich pacientovi, a případné poznání, že podobným problémem trpí i jiní lidé. Jinou otázkou je účinnost psychodramatu v léčbě neurotiků a psychotiků, která je podle psychologa Mgr. Ing. Rostislava Benáka obecně nízká (osobní sdělení, 13.10. 2003).

Existuje rovněž sociodrama, které je v zásadě s psychodramatem totožné, liší se jen zaměřením: zatímco v psychodramatu vystupuje jedinec jako osobnost, jako individuum, v sociodramatu vystupuje jako reprezentant skupiny či kultury. Sociodrama si klade za cíl porozumění mezi různými skupinami, respektive kulturami.

3.5 Dramatické pojetí lidské psychiky

Považuji tento pohled na lidskou psychiku za velmi přínosný pro své zkoumání Her s hraním rolí, protože právě hraní role, kterou si člověk sám stvořil, umožňuje zvýraznit některé stránky své osobnosti a potlačit jiné, a tedy mu nemůže být rozuměno z pohledu, který psychiku jedince nahlíží jako jednolitý, bezrozporný celek. Známé teorie (Freud, Jung) budu uvádět jen stručně, protože je lze nalézt v každém slovníku psychologie a ve své obecnosti pro nás nejsou až tak důležité.

Dramatické pojetí psyché na ni pohlíží podobně jako na vztah dílčích osobností mezi sebou. Již Sókratés věděl, že „když myslím, jsem už dva“. Markovová (2001) poznamenává, že takové zmnožení osobnosti prožíváme ve vnitřním dialogu a plánování rozhovorů, kdy hrajeme obě strany, a že o něm svědčí zkušenost svědomí nebo to, že občas se zachováme jinak, než jsme čekali či plánovali.

Hlubinná psychologie a psychoanalýza (S. Freud aj.)

Freud poukázal na boj několika sil, působících v naši psychice, a na to, že ne všechny motivy našich činů prožíváme jako „své“ (Markovová 2001, s.6). Struktura osobnosti sestává z id (nevědomí a sídlo pudů a tužeb; nevědomí obsahuje z vědomí vytěsněné obsahy), Já (Ego) a Nadjá (Superego). Široký (1968, s.35) k tomu cituje F. Alexandra: «Mezi „já“ a „nadjá“ se skutečně odehrává zápas, který užívá lstí, inteligentního jednání a citových vztahů, jaké jinak pozorujeme jen mezi individuy.»

Já ovládá a vytlačuje tužby pomocí cenzury. Potlačené obsahy se projevují např. ve snech, ale díky stálé, byť oslabené kontrole cenzury jsou symbolicky zakódované (posun významů, přestrojení). Nezvládnutý konflikt vede k neuróze, důležitou roli ve vzniku konfliktů má úzkost a obranné mechanismy (vytěsnění, izolace, projekce, přesunutí, proměna v opak, racionalizace aj.). (Kratochvíl, 1997)

Analytická psychologie (C. G. Jung)

Jung k Freudovu pojetí osobnosti přidává další, hlubší vrstvu - kolektivní nevědomí, což je shromaždiště předzkušenostních obsahů mysli, které jsou společné všem lidem a představují zděděnou zkušenost historie celého lidstva. Obsahem kolektivního nevědomí, ztělesněním těchto zkušeností, jsou archetypy. Archetyp je nenaučený sklon prožívat a vnímat věci určitým způsobem, představuje všude se opakující typickou formu myšlení a cítění, je základním principem řádu v lidské zkušenosti a určuje základní lidské vztahy (jako rodina) i situace (smrt). Archetyp sám o sobě je velmi obecný a proto neurčitý, teprve člověk mu dodává určitou, konkrétní symbolickou podobu (např. personifikovanou), která už je ovlivněna jeho osobní zkušeností a kulturním pozadím. Existence archetypů vysvětluje to, že stále tytéž lidské zkušenosti, i když v různé podobě, se objevují po celém světě a v různých časech, jak lze vidět například v mýtech. A. Jaffé nabízí vysvětlení duchů, zjevení a věšteckých snů jako archetypálních zážitků, tzn. zážitků pramenících ze zvláštnosti lidské psychiky: naše psyché je utvářena tak, že máme předpoklady vidět duchy (ať už „objektivně“ existují či ne). Osobně se domnívám, že Jungova teorie popisuje důležitou část lidské skutečnosti (zásadní význam určitých vztahů a situací atd.), a proto je rozhodně užitečná, ať už přijmeme jeho vysvětlení této skutečnosti nebo ne.

Podle Junga je v kolektivním nevědomí vedle archetypu Persony (maska, kterou jedinec nosí na veřejnosti, role jako protiklad osobnosti - hrozí, že jedinec se ztotožní s tím, čím předstírá být, a zapomene, čím je, ztratí autenticitu) a řady dalších i archetyp stínu (Kratochvíl 1997, s. 38):

Stín představuje temné stránky naší osoby, nepříjemné a nemorální aspekty našeho já, k nimž se nechceme hlásit. Jsou v něm opačné tendence, než je námi zvolená forma života, je to naše odvrácená strana. Nemusí být vždy hodné zavržení, patří k nim i normální instinkty a tvůrčí impulsy. Živá postava stín potřebuje, bez něj by byl život neúplný a plochý.

Komplex se podle Junga odvíjí od sklonu určitých složek duševního života k osamostatnění v rámci osobnosti, když jsou v nesouladu se zbytkem osobnosti (Markovová 2001). Naopak cílem každého člověka má být uskutečnění procesu individuace, to jest integrace a vyrovnání se se všemi složkami osobnosti, opak potlačení.

Role a psychika: hlubinně-psychologická inspirace

Široký, který čerpá hlavně z hlubinné psychologie (1968, s.16), říká k dramatické koncepci psyché toto:

Každý člověk (…) představuje mnohem víc možností duševního života, nežli kolik jich stačí naplnit. Řečeno jazykem divadla: nosíme v sobě množství rolí, z nichž stačíme realizovat pouze zlomek. (…) Jen část možností našeho duševního utváření se dostává ke slovu. Některé jsou však v naší duši přesto přítomny v nerozvinutých zárodcích, jiné jsou pouze nevysloveny a čekají na svou příležitost, jiné jsou „potlačeny“, nezpozorovány a čekají na svou příležitost v hlubinách nevědomí, aby zjevily svou přítomnost ve snech za noci i ve snění za dne.

Dále dodává, že každá další životní role poskytuje příležitost k nové orientaci a ucelení osobnosti, ale také může naopak vést k rozdělení, když otvírá prostor aktivitě, která zůstává bez souladu s celkem (s. 26). (Zde nejspíš čerpá od Junga).

Obdobně se vyjadřuje i Vodňanský (1997), když hovoří o životních rolích (manželka, milenka, profesní role…) v pásmu vědomí, které vědomí vytvořilo a super ego  toleruje, ať jsou v souladu nebo v rozporu (jako role manželky a milenky), a rolích latentních, které byly hned na počátku svého ustavovaní se vytěsněny super egem do podvědomí. „Tímto vytěsněním se však vytvoří podmínky pro pozdější narušení psychické rovnováhy.“ (s.32) K tomu dochází tak, že vytěsněná role se později pokouší prosadit ve vědomí v převleku, kdy infiltruje role vědomé, přijaté, čímž vzniká psychické napětí mezi nimi a touto latentní rolí, které může vést potenciálně až k nervovému zhroucení.

J. Hughes (1988) pojednává ve své práci mj. o konfliktu rolí, přesněji konfliktu pojetí ženské role naučeného v rodině (směřujícího k pasivitě a uspokojování požadavků druhých) a pojetí získaného na univerzitě (žena jako samostatná a rovnoprávná), kterýžto konflikt vedl až k depresivnímu onemocnění a k jehož řešení přispělo hraní Her s hraním rolí.

3.6 Imaginace, fantasie a denní snění

Fantasie je naprosto nezbytným předpokladem pro hraní Her s hraním rolí, protože hráč nemá žádný jiný prostředek než svou fantasii, jak se do světa hry „podívat“. Takovým díváním se, ba i vstupem do jiného světa je jeden z projevů fantasie, kterým je denní snění, jež v mnohém může připomínat útěky do světa Hry s hraním rolí, ale přesto je nelze ztotožnit - zatímco denní snění je činností jednotlivce, svět Hry s hraním rolí je sdílenou, kolektivní fantasií (i když každý z hráčů si tu sdílenou smyšlenku představuje trochu jinak, po svém). Hughes (1988) upozorňuje, že sdílená fantasie se nevyznačuje sebestředností a zdánlivě náhodnými a nelogickými rysy typickými pro soukromé představy. Z rozhovorů s hráči se zdá, že fantasie není důležitá jenom jako nástroj hry, ale že si ji cení pro ni samu, že jim působí potěšení si svět hry představovat a rozvíjet jej, a omezení své obrazotvornosti třeba nošením kostýmů se brání. Nepochybně tedy tento fenomén stojí za zmínku.

Denní snění (day dreaming) se od snu liší tím, že snící nikdy neztrácí jistotu a uvědomění, že je sám sebou, a tím, že nebloudí, ale je soustředěno na objekt. Podle J.L. Singera (převzato z Nakonečný, 1997) je denní snění příjemnou činností, snící v něm vystupuje často jako výjimečný jedinec, například hrdina nebo idol žen (mužů). Modely pro denní snění bývají přejímány z literatury a filmu, lidé se identifikují s jejich hrdiny a napodobují je (stejně jako se někdy při tvorbě postav inspirují hráči Her s hraním rolí). Přitom se liší, nebo alespoň v roce 1966 lišily, náměty snění chlapců a dívek, což by spolu se stylizací většiny herních příruček (viz Janeček 2002) částečně vysvětlovalo převahu mužů jakožto hráčů Her s hraním rolí:

Tab.1: Náměty denního snění
Chlapci Dívky
28% sláva, moc, uplatnění, úspěch, bohatství 25% pozdější domov, rodina, manželství, děti
19% povolání (cíle) 21% budoucí životní uplatnění
11% sexualita 18% cestování
9% rodina a manželství 12% povolání (cíle)
6% fantastika 5% dobrodružství, „zážitky“
5% dobrodružství -

Borecký (1996) stále užívá pojmu imaginace, ale nikde jej nedefinuje a zdá se, že splývá s pojmy fantasie a představivosti. Možná říká raději „imaginace“ aby zdůraznil její nereduktivní chápání jako procesu a schopnosti zacházet s obrazy nabitými významy, emocemi a souvislostmi, neuchopitelnými v celku slovy a logickým myšlením. A imaginace často byla chápána reduktivně, ostatně: „V tradici západoevropského myšlení je potlačována imaginace jako cosi podezřelého a nejistého, co vybočuje ze zkušenosti smyslového vnímání a čemu chybí logické evidence myšlení.“ (Borecký 1996, s.69) Obraz byl redukován na znak či pojem, Freud za každým imaginativním obsahem hledal a nacházel v posledku biologickou, sexuální příčinu. Ale představivosti se dostává i uznání, například u mystika C.G. Junga, který rozvinul techniku aktivní imaginace, při níž „si má pacient vyvolat nějaký dojem, snovou představu nebo fantazii, soustředit se na ni a nechat ji rozvíjet.“ (Kratochvíl 1997, s.37). G. Bachelard imaginaci nahlíží jako hybnou síla života, energetický a dynamický základ psychiky, Borecký sám ji pokládá za základní, aktivní a kreativní zdroj kultury. Dle R. Mucchielliho se v předškolním věku ustavuje tzv. protovědomí, kde „pojmy splývají se smyslovými dojmy, obrazy a zvláště city a vytvářejí mezi sebou vazby výrazné koherence“ (Borecký 1996, s.42), v době školní docházky se dostávají obsahy protovědomí do zjevného rozporu s objektivními zákony reality a později, v adolescenci a dospělosti, se protovědomí stává rezervoárem fantazie, zdrojem tvůrčí invence a citové rovnováhy. „V pubescenci se protovědomí otvírá po delší přestávce jako únikový fantazijní svět, v němž je možné se ukrýt…“ (Borecký 1996, s.42-43). Podle Širokého (1968, s.55) únik od reality, tj. subjektivní zpracování objektivní skutečnosti, je předpokladem tvořivosti a může mít i další pozitivní vlivy. Tvořivost vyžaduje představu něčeho co není, vyžaduje „subjektivní zření krásna na rozdíl od objektivní reality“ (s.51).

Imaginace jako nespoutané tvoření a spojování obrazů mimo měřítka racionality a iracionality zřejmě nebude tím, co se uplatňuje při Hrách s hraním rolí, i když mnohé jejich světy překračují hranice všednosti, ať už za to může existence magie nebo nesmírně vyspělé techniky. Borecký zdůrazňuje imaginaci jako zdroj tvořivosti, a to je pro nás důležitý postřeh. Hráči totiž představivost nevyužívají jenom ke zpřítomnění, k vizualizaci světa popisovaného Vypravěčem a spoluhráči – a odvažuji se hádat, že kdybychom nahlédli do vědomí hráče, zjistili bychom, že jeho obraz světa je dost neurčitý, jak se ostatně projevuje v strohém, krátkém popisu, jimž hráči zpravidla představují své postavy – ale představivost slouží také právě k tvoření, ať už minulosti postavy, zápletek dobrodružství nebo historie a obyvatel světa. Ale možná že i blízkost mnoha herních světů mýtům a legendám (koneckonců postavy hráčů se často podobají právě mytickým hrdinům), které jsou doménou imaginace a Jungových archetypů, jsou jedním z prvků, které k nim hráče lákají.

3.7 Vymezení Her s hraním rolí a jejich psychologické a sociální aspekty

Chceme-li se něčím zabývat, je nezbytné si toto něco vymezit. Kromě určení co to je nám pomůže také určení co to není, tzn. vymezení vůči podobným, ale odlišným jevům. V této podkapitole bych proto chtěl odpovědět na otázky, jaký je rozdíl mezi divadelním hercem a hráčem Her s hraním rolí, mezi hráčem a protagonistou psychodramatu atp. Dále bych se chtěl zamyslet nad možnými psychologickými a sociálními aspekty hraní Her s hraním rolí.

Divadlo vs. Hry s hraním rolí

Z psychoanalytického hlediska lze divadlo pokládat za ústav pro veřejné zpracování komplexů.
– C.G.Jung (cit. dle Široký 1968, s.4) –

H. Široký (1968) hovoří o vztahu dramatu (divadla) a psychiky, který je zajímavý i z našeho hlediska. Drama vytváří příležitost něco zakusit, aniž by se divák musel bát ohrožení (stejně jako hra, můžeme podotknout). Ovšem „Dramatický efekt konfliktu vyzní jen tehdy, je-li vyjádřením našeho potenciálního konfliktu…“ (s.37). A „Drama tak lze současně chápat jako průzkum možností psychické reality.“ (s.37) Nemůže totéž platit o Hrách s hraním rolí?

„Divadlo“ zahrnuje velmi pestrou škálu technik a přístupů, od původních bakchanálií, přes klasické divadlo k improvizovaným scénám Wericha a Voskovce, zde jím však budu rozumět to, co lze nazvat „klasické divadlo“, kde herci hrají přidělené role podle podrobného scénáře. Mezi Hrami s hraním rolí a divadlem je poměrně malá shoda. Je sice pravda, že v obou případech má podstatné místo hraní rolí, ale způsob jejich získávání a ztělesňování se významně liší, stejně jako náměty inspirující divadlo a rolovou hru. Hráč, oproti herci, si svou roli sám vytváří a její hraní je takřka čirou improvizací (při respektování osobnosti postavy a případných dalších omezení na její jednání). Co se námětů týče, cílem Her s hraním rolí je zábava hráčů a zpravidla je náplní hry plnění nějakého úkolu postavami, zatímco divadlo už od dob Aristotela usiluje pozvednout diváka a docílit u něj katarze, ve středu zájmu jsou zpravidla konflikty (pomineme-li upadlé frašky ap.). Pěkně to vyjadřuje Vodňanský (1997, s. 76): „Pak se jde základna [diváci] do nadstavby [divadla] podívat na dramatizaci svého vlastního života a druhý den přenese hlubší poznání své vlastní dynamiky do dalšího vývoje základny tímto způsobem.“

Psychodrama a psychoterapie vs. Hry s hraním rolí

Podle Kratochvíla (1997, s.13) v průběhu psychoterapie dochází ke změnám v prožívání a chování pacienta, přičemž se uplatňují procesy jako je vytvoření kladného očekávání a získávání naděje a odvahy, terapeutický vztah s terapeutem nebo koheze a dynamika skupiny, sebepoznávání a sebeprojevování, katartické odreagování, konfrontace s problémy, získávání náhledu (porozumění souvislostem a neuvědomovaným motivům), zpětná vazba, korektivní emoční zkušenost, zkoušení a nácvik nového chování, desenzibilace a posilování, získávání nových informací a učení se chybějícím sociálním dovednostem (zvýraznil J.H.). Řadu těchto prvků, spolu s podněcováním emocí, můžeme nalézt i v Hrách s hraním rolí, podstatný rozdíl je však v tom, že psychoterapie jich užívá záměrné a plánovitě s cílem léčit, navíc pod odborným vedením.

Stejně jako v Hrách s hraním rolí a na rozdíl od divadla „… v psychodramatu se s promítnutím osobních postojů a osobnostních vlastností hrajících členů skupiny do jimi ztvárňovaných rolí počítá – je to součást terapie“ (Markovová 2001, s.21). Na druhou stranu v Hrách s hraním rolí se často stává, a je to dokonce upřednostňováno, že postava není zcela totožná s hráčem, v mnoha směrech je to někdo jiný, než hráč (už jenom v tom, že žije v jiném světě). A dále, zatímco námětem psychodramatu je osobní mezilidský konflikt protagonisty, ve hře se děj zpravidla odvíjí od snahy skupiny postav splnit nějaký úkol, nejsou tedy orientovány do svého nitra, ale k vnějšímu světu, případný konflikt se pak vyskytne jen jako náhodný vedlejší výtvor (pokud ovšem není Vypravěčem úmyslně nastolen). (Ale lze provozovat vědomě psychodramaticky a psychoterapeuticky zaměřené hry s hraním role.) Dá se říci, že protagonista nehraje, ale prožívá nějakou životní situaci, zatímco hráč řeší (herní) zápletku a předvádí svou postavu, její povahu a jednání. Účastník psychodramatu zaujímá svou roli jen na krátkou dobu, po jedno dvě  odehrání (ale mimo, v reálném životě, protagonista nejspíš svou roli zaujímá často), zatímco role vytvořená pro hru je zpravidla zamýšlena na dlouhé, třeba i několikaleté hraní, má tedy čas se i vyvíjet. Jak bylo zmíněno, v psychodramatu si protagonista určuje doplňkové role (a jejich herce), je ostatním hrajícím nadřazen z pozice „autora“, naproti tomu ve hře jsou formálně všichni hráči rovnocenní a nemohou si ke své roli vynutit role doplňkové na straně ostatních. Psychodrama a hraní se liší i ve formě – hráči povětšinou sedí a jen popisují, co jejich postavy dělají, jen zřídka to skutečně předvádějí (záleží na zvycích a členech dané hráčské skupiny) – a cíli, kterým u psychodramatu je léčba, u hry zábava. V Hrách s hraním rolí navíc chybí základní prvek psychodramatu, kterým je závěrečné sdílení emocí a terapeutův výklad. Věřím, že Hra s hraním rolí do jisté míry stejně jako psychodrama může pomoci JÁ vystoupit z ustavených rolí a podporuje spontaneitu. Že hráč může být sám sobě terapeutem a zvolit si roli, které se ve skutečném životě obává, aby si ji zde, v bezpečí nevážné hry, vyzkoušel. Připadá mi pravděpodobné, že hra také podporuje empatii, protože nutí hráče vcítit se do své postavy; hlavně pokud nehraje sebe, tzn. pokouší se hrát postavu myslící a cítící jinak než on.

Široký (1968, s.87), když hovoří o katarzi v psychodramatu, říká: „Člověk vřazený do skupiny má tendenci nahradit toto nadjá [společností určené 'má být', pozn. JH] bezprostřední autoritou skupiny, případně vůdce“, protagonista tedy usiluje o schválení, o přijetí svých pohnutek a o odpuštění skupinou. Rovněž hráč Hry s hraním rolí je členem (hráčské) skupiny, a také jeho postava je členem skupiny (postav), můžeme tedy předpokládat, že obdobné přijetí bezprostřední autority skupiny se vyskytuje i zde, i když bude vypadat jinak, už jen díky dvojí úrovni sociálních vztahů (hráčů a postav).

Krajhanzl (2001a) vidí hlavní rozdíl mezi Hrami s hraním rolí a rolovými hrami užívanými v psychoterapii, od něhož se odvíjí všechny ostatní odlišnosti, v zaměření pozornosti, která ve hře pro zábavu je upřena na svět „tam“, tedy na svět postav, jejich prospěchu a úspěchů, zatímco v terapii na svět „tady“, na svět prožívání pacientů, a herní svět je jen prostředkem náhledu na svět skutečný. Pro ty pacienty, kteří netrpí problémy s rozlišováním skutečnosti a fantasie, lze spojit oba způsoby a využít ve skupinové terapii motivační síly Her s hraním rolí a jejich dalších přínosů, v individuální psychoterapii pak mohou posloužit projekční možnosti Her s hraním rolí. Ve svém inspirativním díle „O cestách na zkušenou aneb Psychologický potenciál fantasy RPG“ dokonce vyzdvihuje toto spojení důrazů na oba světy i pro obyčejné hráče hrající pro zábavu, kteří mohou nenásilnou formou využít potenciálů Her s hraním rolí pro svůj rozvoj. Také jim doporučuje na závěr hry provést určité „sdílení emocí“, které přispěje k vzájemnému porozumění a lepší atmosféře ve skupině.

Nepočítačové vs. počítačové Hry s hraním rolí

Má práce se zabývá výhradně nepočítačovými hrami s hraním rolí. Existuje však řada variant těchto her, které lze označit za „počítačové“ – od her typu „hráč vs. počítač“ k hrám „hráč vs. hráč skrz počítač“, které jsou původně nepočítačové a počítač zde slouží jenom jako prostředek komunikace (hra přes e-mail, přes chat) a různé další, nacházející se mezi těmito dvěma krajnostmi. Nejvzdálenější jsou od nepočítačových her ty typu „hráč vs. počítač“. Čím se liší? Mají mnoho společného i mnoho rozdílného. Obě mohou být vystavěny na těch samých pravidlech (např. AD&D a PC hra Baldur's Gate) a odehrávat se v podobném herním světě. (Z toho plyne, že v obou může hráč mít z herního hlediska tutéž postavu.) Ale u počítače:

Příkladem her, které mísí oba prvky, tj. počítač a lidské spoluhráče, jsou tzv. MUDy (multi-user dungeon) [01], což jsou virtuální počítačové světy, skládající se např. z „místností“, mezi nimiž se hráč pohybuje, nalézá tam různé věci a bojuje s protivníky. Až dosud je to hra hráč-počítač, prvek hráč-hráč tam vstupuje tím, že tyto světy jsou přístupné i jiným hráčům, kteří se v nich tím pádem mohou setkávat a komunikovat. Původní MUDy jsou čistě textové, svět není reprezentován graficky, ale popisem („Vešel jsi do místnosti s knihovnou, nikdo tam není. Jediný další východ vede na sever.“), jsou založené na e-mailových konferencích a chatu. Později vznikla řada odnoží: MUSH (multi-player shared hallucination) a MUCK (multi-user chat kingdom), které se soustředí na hraní role a interakci hráčů na úkor akce, až se v krajnosti blíží čistému povídání (chatu) obohacenému o smyšlený svět, do nějž účastníci zasazují své fiktivní já; další odnoží je MOO (MUD object oriented), který hráčům umožňuje vytvářet nové části virtuálního světa, a konečně komerční, grafická verze MMORPGs (massively multiplayer online role-playing games).

3.8 Shrnutí teorie

Prozkoumali jsme některé základní pojmy Her s hraním rolí, objevili modely použitelné při jejich zkoumání (dramatické pojetí psyché) a naznačili některé pohnutky k jejich hraní a procesy, jež se při hraní mohou odehrávat.

Zjistili jsme, že hra vytváří bezpečné cvičiště pro realitu, a ač v podstatě neužitková, může být velmi užitečná a mít dopady na skutečnost. Role v Hrách s hraním rolí má složku psychologickou i sociální, a poskytuje tak prostor pro vznik i řešení konfliktů a imaginární svět hry nabízí uspokojení v rolích ve skutečnosti nedosažitelných. Hry s hraním rolí se sice od psychodramatu liší formou i obsahem, ale přesto mohou mít leccos společné, a stejně jako psychodrama podporují spontaneitu a bezpečné zkoušení nových rolí. Tím, že se hráč musí vciťovat do své postavy, rozvíjí si schopnost empatie. Rozličné náměty denního snění dívek a chlapců částečně vysvětlují rozličný úspěch převážně jednostranně zaměřených Her s hraním rolí u obou pohlaví. Hra umožňuje totéž, co snění – být někým výjimečným či uspokojit skryté touhy – ale nespoutaná fantasie se setkává s realitou, svět hry je sice smyšlený, ale je výtvorem kolektivním. Dramatické pojetí psyché, nahlížející ji jako bojiště různých sil, různých složek osobnosti, nám dává vodítko, kde hledat rozdíly mezi hráčem a jeho postavou, jak vysvětlit jejich vzájemný vztah.